Vznik Panské skály souvisí s obnovením vulkanismu v této oblasti po nárazu kontinentální africké litosférické desky do evropské před asi 30 miliony lety. S tím souvisel vznik řady nových zlomů v zemské kůře, jimiž mohlo magma proudit blíže k povrchu. Toho však nikdy nedosáhlo – v podzemí počalo velmi pomalu chladnout, čímž byly vytvořeny podmínky pro vznik obřích krystalů čediče.
Svislé, pěti a šestiboké sloupce dosahují místy délky až 12 metrů a jsou uspořádány vedle sebe jako píšťaly majestátních kostelních varhan. Vrchol skály leží v nadmořské výšce 597 metrů nad mořem.
Dnešní podobě útvaru výrazně napomohla lidská těžební činnost na konci 18. století. Odtěžený materiál se exportoval hlavně do Nizozemí a Belgie, kde byl pro vysokou odolnost čediče proti mořské vodě užíván pro stavbu hrází. Oddolované nejspodnější patro skály bylo následně zaplaveno dešťovou vodou, čímž se součástí útvaru stalo i malebné jezírko.
První snahy o ochranu útvaru se počínají objevovat již v poslední čtvrtině 19. století a souvisí se jménem geologa a vulkanologa Josefa Emanuela Hibsche. Jeho první snaha z roku 1878 vyšla naprázdno a první úřední rozhodnutí, které další těžbu v oblasti zakazovalo, bylo vydáno až v roce 1895. Ačkoli tento zákaz byl v pozdějším období ještě několikrát porušován, přesto se jedná o nejstarší chráněnou přírodní památku u nás.
Chráněna byla hlavní stěna lomu, namísto toho se těžilo hlavně na západní straně do hloubky, což dalo základ dnešnímu jezírku. V době II. světové války byl zpracován projekt, podle něhož se mělo těžit mimo hlavní stěnu do hloubky až k silnici. Vytěžené sloupky měly chránit ponorkovou základnu na severu Německa na ostrově Helgoland.
|